Stěhovaví ptáci

Stěhovaví ptáci mají jedno z nejstatečnějších srdcí. Aby mohli přežít, tak musí létat přes Atlantský oceán. Při této cestě se naučí spoléhat jeden na druhého a hlavně doufat v to, co sice na počátku cesty nevidí, ale časem k tomu doletí. Při dlouhé cestě život každého z nich závisí na ostatních, a to jim dává sounáležitost.
Není možné být sám. Ptáci nad tím nemusí přemýšlet. Bůh jim to takto vložil do srdce. On sám je vodí a oni mu patří.
Jednou když se po zimě vracelo hejno do Evropy, tak si ptáci cestou vyprávěli o tom, že je jistě čeká krásná louka. Všichni se na ni těšili, a to jim dodávalo sílu. Jeden z nich však pochy

boval. Jmenoval se Pírko Lehký, všichni mu však říkali Peříčko, protože všechno bral na lehkou váhu. Z ničeho si nedělal starosti – říkal vždy – no a co, stejně jednou fšichni vypustíme poslední pírko, že jo. Nebral totiž vážně ani gramatiku. Učitele ptačíh

o zpěvu oslovoval pane učiteli ftáku, místo pane ptáku.
Panu učiteli z toho vždy vstávala všechna pírka na hlavě, protože Peříčko také odmítal zpívat to, co ostatní. Místo obvyklého cvrlik-cvrlik či píp-píp zpíval zásadně árie z muzikálů a ještě raději parodoval smuteční pohřební písně, u kterých s neskrývanou radostí jódloval.
Pan učitel to s ním už dávno vzdal. Říkával: Pírko, Pírko, na tebe jednou dojde! Z tebe nevyroste žádný pořádný pták. A Peříčko si vždy pomyslel: Jo, jo, ale gdo dojde, že jo. Netušil

, že to bude on sám. Jeho vlastní srdce. Nikdy si nepřipouštěl, že má stejnou potřebu lásky jako ostatní. Vždy si myslel, že si vystačí sám a není závislý na lásce, kterou nám Bůh sesílá ve vztazích. Říkával: Jo Bůch, to je taťka nebeský a já jsem taťka pozemský, že jo. Já jsem už stvořil takových nesmyslů, že jo. Prostořekost mu byla vlastní. Když při dlouhé cestě přes oceán letěl s ostatními, nastala velká fujavice. Ono občas foukalo, ale tentokrát to bylo jinak.Vedoucí hejna vydržel rozrážet vzduch pro ostatní jen několik minut a pak se muselo střídat. Ti starší, kteří to už několikrát prožili, při každém poryvu větru volali: Vydržte ještě! Naše louka už určitě kvete! Věděli totiž, že přeletět oceán vyžaduje velkou sílu, ale pokud není víra v rozkvetlé louky, nemá smysl to ani zkoušet. Hejno se vždy ještě více sevřelo a postupovali vpřed společnými silami. Peříčko se jako obvykle vezl uprostřed hejna a z dlouhé chvíle pozoroval hladinu oceánu, zda neuvidí třeba delfína. Po pravdě řečeno, trochu se nudil. Byl silák a ještě využíval ochranu ostatních.
Když na něj přišla řada, aby vedl hejno, myslel si, že to lehce zvládne. Ale srazil jej první poryv větru a on začal klesat k hladině oceánu. Jakmile se dostal z dosahu hejna, nepomohla mu ani jeho silná křídla. Snažil se, ale vítr byl velmi silný a síly mu rychle ubývaly.
Teď poprvé poznal, co je to

bezmoc. Nemohl už spoléhat jen na sebe. Hejno sice hodně zpomalilo rychlost a všichni na něj volali, ale vrátit se pro něj nemohli. Znamenalo by to ohrožení všech. Už se zdálo, že si Peříčko namočí křídla ve slané vodě a bude to jeho konec. Měl sice ještě sílu, ale ztratil směr. Vtom uslyšel z hejna hlas svého učitele zpěvu: Mysli na tu louku! Už kvete! Rozhodni se celým srdcem tam doletět! Jinak to nezvládneš! Po pravdě řečeno, Peříčkovi už nic jiného nezbývalo. Představil si, jak hejno už dosedá na rozkvetlou louku, a zabral křídly. Začala ho nést pro něj dosud neznámá síla a zařadil se zase mezi ostatní. Příštího večera všichni dosedli na louku.
Skutečně už kvetla a vůně květů byla nádherná. Ptáci si lehli na záda, sušili křídla a pozorovali beránky plující na obloze. Peříčko vyhledal svého učitele ptačího zpěvu. Chtěl něco říci, aby mu poděkoval, ale nedokázal ani pípnout. Pan učitel se na něj moudře podíval a řekl: „Nemusíš nic říkat. Rozhodl ses dobře. Teď už budeš umět povzbuzovat ostatní. To je důležitější než silná křídla.“

www.dobrejitro.cz